Trénink našich juniorů a dorostenců ve srovnání se zahraničím

Atletismus hráče

Atletismus hráče je zejména ve Švédsku, Kanadě, USA a Rusku jednou ze základních oblastí tréninku mladých hráčů .Hráči v těchto zemích praktikují trénink 4-5 týdně. Jde hlavně o posilování „core“, posilování dolních končetin (plyometrie, agility, změny směru), koordinace ruce-nohy (žebřík, driblink s míčkem, kuličkou), dynamická rozcvička, strečink a protahování po zátěži.

Nechci plošně hodnotit práci v klubech, někteří hráči reprezentačních výběrů však provádějí suchý trénink pouze jednou týdně. Většina hráčů uvádí jako trénink dolních končetin skoky do schodů, osobně jsem tento trénink viděl provozovat po tréninku na ledě a ve výzbroji, což považuji za nevhodné.

Suchý trénink by měl probíhat před tréninkem na ledě, zejména pokud se posilují horní končetiny, na ledě se poté hráči v krátkém čase zkoordinují. U suchého tréninku, jde zejména o návyk, pravidelnost, provedení. Nejde o objemy. Četnost tréninků musíme zvýšit, to znamená tréninky zkrátit a udělat jich více s vyšší intenzitou. U tréninku techniky jde naopak o provedení a ne o intenzitu.

Co se týče tréninku dolních končetin, je nutné brát v potaz, že sval pracuje jako pružina. Pokud nevyužijeme elasticity svalu v celé jeho délce, nedosáhneme jeho maximálního výkonu. Přeneseně řečeno, hlavní svaly dolních končetin při bruslařském odrazu musíme nejdříve protáhnout v celé délce tak, aby podaly max výkon. Jak pro trénink mimo led, tak pro trénink na ledě je z tohoto důvodu nutné, aby se cvičení nedělala frekvenčně (běžecká rychlost sprinterů je založena právě na frekvenci – vynikající bruslaři nejsou ti nejlepší sprinteři), ale tak aby hráči dbali na maximální protažení před odrazem. 

Intenzita tréninku

Naše tréninky na ledě jsou často časově delší (kromě Ruska) a soustředěny do bloku. Tréninky v zahraničí jsou kratší, častější, intenzivnější (pokud se netrénuje technika). Intenzita práce našich hráčů jak v zápase, tak v tréninku je jedním ze základních problémů našeho mládežnického hokeje. Intenzitu nastavujeme my trenéři. Intenzitu regulujeme a nastavujeme výběrem cvičení, délkou přestávek, důsledností co se týče provedení, vyžadováním nejvyšší intenzity.

Cvičení musí mít prostorový a časový tlak. Dynamiku pohybu, 100% nasazení zdůrazňují všechny zahraniční koncepční materiály zabývající se tréninkem. Úsilí hráče v tréninku musí být stejné jako v zápase. Každý trénink by měl obsahovat cvičení na dobruslení (jde o návyk a vůli), cvičení na silově obratnostní bruslení, rovnovážné situace.

Nechci se nikoho dotknout, ale sledoval jsem některé tréninky, kde se hráči sešli 10 minut po začátku, po zapískání trenéra ještě 2 minuty stříleli do mantinelu, to samozřejmě intenzitu nezvyšuje. Pokud budu mluvit o mezinárodním hokeji, naši hráči nejsou schopni proti světové špičce udržet pracovní intenzitu po celou dobu zápasu. Jelikož nejsou na tempo praktikované světovou špičkou nastavení, stačíme bruslit jednu třetinu a pak jsme zahlcení. Pohyb našich hráčů bohužel vychází z intenzity tréninků a zápasů.

Způsob hry

Na komisi mládeže jsme probírali dopis jednoho rodiče-trenéra. Píše, že často není o co hrát. Tento názor jsem v zahraničí nikdy neslyšel. Když se hraje o sestup, tak máme stres, když se kvalifikujeme do horní skupiny, tak zase není o co hrát a často soutěž znehodnotíme zařazením mladých hráčů, kteří si ostaršení ještě nezaslouží.

Vývoj hráče je dlouhodobý proces, jde o každodenní proces zlepšování, měření se s jinými. V hráčích musíme pěstovat vůli, naučit je soutěžit a chtít vyhrávat v každém osobním souboji v každém zápase. Nedávno jsem viděl trénink staršího dorostu v jednom extraligovém klubu. Přišlo mi to tak, že hráči pouze konzumují naordinovaná cvičení. Naši mladí hráči se musí chtít prezentovat, během tréninku musí soutěžit, hrát o každý puk, v každém osobním souboji musí soutěžit a chtít ho vyhrát.

V zápasech dorostu a juniorů v Kanadě i Švédsku se praktikuje celoplošný, přímočarý, agresivní styl. Základem obrany je dobruslení. Hráči s kotoučem, zejména obránci jsou neustále pod tlakem. V naší dorostenecké soutěži momentálně nevidím rozdíl mezi základní částí a po rozdělení do skupin o sestup a těch, co už o sestup nehrají. Mužstva často praktikují obranu středního pásma bez agresivního forčekinku.

Pokud pozoruji většinu hráčů, tak tímto stylem, který praktikujeme, nemusí hráči kmitat nohama, mají na vše dost času, nejsou nuceni hrát pod tlakem. Naším cílem v mládežnickém hokeji musí být již od žáčků celoplošný hokej založený na rychlém přechodu do útoku, agresivním forčekingu a dobruslení.

Identifikace hráče s týmem

Mnoho hráčů nám hraje za několik kategorií najednou, neví kam vlastně patří. Obránce Jank z Českých Budějovic v nedávném rozhovoru mluvil o tom, že vlastně dva roky nevěděl, kam patří. Tito hráči nemají zodpovědnost za svůj výkon, v klíčovém období se neustále přemisťují, místo toho, aby trénovali. Máme strašně mnoho hráčů, kteří hrají za dvě mužstva, dva kluby. V reprezentaci mám i hráče, kteří letos hráli za juniory, starší dorost i mladší dorost.

Tento hráč namísto, aby pořádně a intenzivně trénoval, sedí v autobuse. V každé kategorii musí změnit styl, v každém mužstvu se musí přizpůsobit trenérovi. Hráč musí vědět, kam patří, co má hrát. Hráč musí mít čas na kvalitní trénink a regeneraci. Buď má hráč na to, aby hrál za starší kategorii, nebo ne a zůstane v kategorii své. Zvykli jsme si, že hráče účelově necháváme hrát podle toho, jak to potřebujeme hlavně my (trenéři, funkcionáři), často vůbec nebereme ohled na to, co si myslí hráč.

Hráčům musíme jasně nastavit v dané kategorii pravidla a ta důsledně vyžadovat, hráče v každém tréninku úkolovat, opravovat. Nechci nikomu říkat, zda se má někdo postaršovat, či nikoliv. Hráč na to musí mít výkonnost. Je však zarážející, že na turnaji U17 v Kanadě hrálo 90 % hráčů z kanadských mužstev juniorku. Z našich hráčů nikdo. Hráč Adam Chlapík (ročník 94) hraje v USA nejvyšší juniorskou ligu USHL. Kdyby zůstal doma, za juniorku by nehrál. Jedna věc je, že většina našich hráčů ročníku 94 není připravená na to, aby juniorskou soutěž hrála, ale zároveň jsem přesvědčen, že minimálně 10 až 12 hráčů již začátkem sezóny mělo na to, aby extraligu juniorů hrálo.