Prostřílí se nováček Šikl až na MSJ? Všichni kamarádi chtějí přijet, hlásí

Osmnáctiletý rodák z Ústí nad Labem působil v Česku do mladšího dorostu, v němž oblékal extraligový dres Litvínova. Před čtyřmi lety přestoupil do švédského klubu Boro/Vetlanda. Trpělivá práce mu v závěru minulého ročníku vynesla nejen nabídku z elitní juniorské soutěže, ale také premiérové povolání do národního týmu.

Adam Šikl chytl tuto šanci za pačesy: Na dubnovém turnaji dvacítky v Popradě vstřelil dva góly a byl dokonce jediným českým střelcem na akci.

V nadcházejícím týdnu bude chtít dobrou reputaci potvrdit na finské akci a oslovit trenéry, aby ho za pár měsíců vybrali i do nominace na mistrovství světa.

Adame, za sebou máte soustředění v Chomutově. Jak se cítíte?
Za mě je všechno v pohodě. Jsme tady jako jeden tým a všichni se rveme o místo, abychom se dostali na mistrovství světa. Panuje tady konkurence, ale mimo led jsme kamarádi a makáme, jak můžeme.

Čemu jste na kempu věnovali největší pozornost?
Hlavně systému, abychom se do něj dostávali a chápali, jak po nás trenéři chtějí, abychom hráli.

Vy jste byl v dubnu reprezentačním nováčkem, ale i nyní platí, že skoro všichni spoluhráči mají v národním týmu více zkušeností…
Tady bych taky řekl, že jsem jako nováček mezi klukama ze zámoří a podobně. Ti už byli na hodně kempech a prošli šestnáctkami, osmnáctkami, zkrátka všemi kategoriemi. Je to pro mě dobré porovnání, že vidím, jak jsou na tom ostatní. Je to jenom suprové.

Co vám to tedy přesně ukazuje?
Že konkurence je veliká a hráč nikdy nesmí přestat pracovat navíc, aby mohl být tím rozdílovým.

Jste na akci díky tomu, že vám vyšel turnaj na Slovensku?
To je spíš na trenérech. Řekl bych ale, že se mi hrálo dobře a sedlo mi to. Snažil jsem se, dal jsem do toho maximum. Asi jsem se jim líbil, když jsem na dalším kempu.

První nominace vás musela hodně nakopnout.
Za mě je to ten největší impuls, co může být. Teď na sobě musíme co nejvíc makat. Podle mě je lepší být vybraný poprvé do dvacítky než do šestnáctky – je to ještě větší impuls, když už máme hlavu o něco líp nastavenou do té práce.

Před šestnáctkou se všichni upínají k tomu, aby v ní byli. Vy jste se do reprezentace dlouho nedostal. Pomýšlel jste ještě na to, abyste to v mládežnické kariéře stihl?
Vždycky to byl můj cíl, akorát to bylo podle mě ze zahraničí trošku těžší. Tolik tam nejsme na očích a trenéři o nás tolik nevědí, což chápu, protože je těžké skautovat všechny hráče. Jsem ale jedině rád, že jsem dostal příležitost na Slovensku a mohl se ukázat. Za to trenérům děkuju.

Ani veřejnost vás moc nezná. Jak byste se sám popsal?
Jsem hráč, který strašně rád zakončuje a dává góly. A když může, tak se snaží vybojovávat puky a hrát pro tým.

Co vás vůbec do Švédska zavedlo? Je to zásluha vašeho táty?
Jo, táta dřív hrál v klubu, kde jsem začínal. Znal tam pár lidí, takže jsme tam v létě 2019 jeli na zkoušku a pak jsem tam nastoupil do školy. Tím to vlastně začalo.

To byl docela odvážný krok, ne?
Ano. Táta chtěl, abych byl s těma klukama pořád, abych chodil do školy a bavil se s nimi švédsky, protože to se v životě vždycky hodí. Nikdy nevíte, co se stane. Ještě k tomu jsme tam byli na sportovním gymnáziu, takže jsme s klukama trénovali každý den ve škole místo nějakých hodin. Jenom mi to dalo.

Takže jste se do nové hokejové kapitoly pustil naplno, i se školou?
Přesně tak. Teď už jsem dodělal střední ve Švédsku, takže mám po škole.

Využil jste tedy hlavní švédské přednosti, o které se tady bavíme, propojení školy se sportem.
Ano, to je ve Švédsku na úplně jiné úrovni. Je to neskutečné.

Hrál jste v nižších soutěžích, až před koncem minulé sezony jste dostal laso z Malmö. Významný krok, viďte?
Já už mohl jít do nejvyšší soutěže juniorů před sezonou, ale s agentem jsme se rozhodli, že zůstanu v našem áčku ještě rok a budu se snažit vyvíjet v seniorském hokeji, abych byl o krok napřed v myšlení a podobně. Pak mi zavolali v přestupovém období, jestli jim nechci pomoci dostat se do play off. Bylo to v pátek, a v sobotu ráno už mě vyzvedli a přivezli 400 kilometrů do jejich města.

Góly jste sypal, dal jste jich devět v jedenácti zápasech…
Strašně se mi na konci sezony dařilo, nemůžu si stěžovat. Hrál se tam suprový hokej, tým byl taky výborný, celá organizace mi se vším pomohla a všechno zařídila.

Kromě zmiňovaného propojení se školou, narazil jste ještě na nějaké citelné rozdíly v práci s mládeží?
Jak jsem byl ještě v šestnáctce, tak tam hokej vůbec neřeší. Ať si každý dělá na ledě, co chce. Když něco zkazíš, tak je to jedno. Prostě to zkus znova. Máš volnost, ještě se moc nehraje na výsledky a vůbec to není o tom, jestli seš v tabulce první, nebo poslední. Prostě se v zápasech učíš hrát, a tím se zlepšuješ.

Potom přijde zlom a nastává období drilu?
Ano, řekl bych kolem té osmnáctky. Dvacítka už je systémově vyspělá jako dospělý hokej.

Začíná tam tlak ve smyslu konkurence.
Konkurence je neskutečná. Takových hráčů, co tam je, to jsem snad v životě neviděl. Máte čtyři dvacítky a v každé 3800 hráčů. V té nejvyšší jich je 800, takže veliká konkurence.

Když jsme nakousli vašeho tátu: On byl velký hokejový cestovatel. Chtěl byste se vydat v jeho stopách?
Já říkám, že osud nás vždycky zavede tam, kam má. Táta začínal s hokejem až v patnácti, takže to měl těžší. Nechám to na osudu, kam mě vody zavedou.

Dovedete si představit, že byste si zahrál v Anglii nebo Španělsku?
To asi ne, to si představit neumím (usmívá se). Chtěl bych mířit do těch známých zemí, jako jsou Švédsko, Finsko, možná Amerika.

Teď pokračujete v Malmö? Řekli vám, co od vás očekávají?
Ano, mám tam podepsáno na další rok. Měl bych hrát za dvacítku a slíbili mi třináctého útočníka v áčku, ale tam je strašně velká konkurence. Záleží to na mě, na nikom jiném. Jak budu pracovat navíc, jak si budu dávat do těla.

Hodně vás motivuje vidina zahrát si na šampionátu právě ve Švédsku, ještě k tomu kousek od vás v Göteborgu?
Jasně, máme to dvacet minut autem. Všichni kamarádi mi už teď píšou, že by chtěli přijet, kdybych se na mistrovství světa dostal. Je to takový tlak zvenku, který bych chtěl lidem okolo splnit. Jak sobě, tak i jim. Je to dvakrát tak velká motivace.

Čím byste si podle vás mohl místo v sestavě vybojovat? Právě těmi góly?
Já bych řekl, že ano. Vždycky mi to šlo. Jsem prostě takový, že když mám šanci, tak tu střelu proměním. Snažím se na tom pracovat pořád, i sám mimo tréninky. V posilovně se zaměřuju na švih a podobně.

Dá se tedy říct, že za tím jsou stovky hodin práce na všech možných detailech?
Přesně tak. Řekl bych, že jsem si tu střelu vydřel, ničím jiným to není.