Luděk Bukač: Postaršování hráčů

Při nedávném zápase ELSD jsem mluvil s jedním kolegou, který mi sdělil, že jsou již kvalifikováni do další fáze soutěže a tudíž ohrávají mladé hráče. S tímto přístupem se často setkáváme zejména v druhé polovině sezóny, kdy řada klubů přesune mnoho mladých hráčů do starší kategorie. Komise mládeže pak vymýšlí mechanizmy, jak bránit těmto masovým přechodům. Na jakém základě postaršujeme hráče? Hráče postaršujeme většinou, když si trenéři splní své cíle a od vedení mají klid.

Během stejného zápasu jdu za trenérem druhého mužstva, abych ho pochválil, jak moderní hokej jeho mužstvo hraje. Neodpustím si poznámku, která se týká naprosto lhostejné obranné hry jednoho z nejlepších útočníků. Trenér mi odpoví, že s nimi jen hraje, ale jinak trénuje s mladším dorostem. Nějak tomu nerozumím, neboť jde o hráče, který suverénně vede bodování ELMD a ve starším dorostu svého klubu patří mezi tři nejlepší útočníky (subjektivní hodnocení). Ihned volám jednomu z činovníků zmíněného klubu, který  mi sdělí, že bez něj by trenér mladšího dorostu nic nevyhrál. V mladším dorostu prý nemá co dělat, na tréninku si dělá co chce, ale příští týden prý situaci bude řešit agent hráče. Pro koho vlastně mladé hráče trénujeme? Aby kluby vyhrávaly, trenéři si pěstovali svá ega?Jde přece o výchovu mladých hráčů!

Asi před měsícem jsem byl v jednom klubu, který obdržel statut Akademie ČSLH. Sledoval jsem zápas dorostu společně s hlavním trenérem akademie a bývalým mnohonásobným reprezentantem. Po chvíli poukazuji na výjimečně talentovaného hráče se slovy, že tady nemá co dělat, že by měl hrát za juniory. Trenér akademie mi odpoví, že by bez něj dorost nic nevyhrál, že postaršení mají v plánu až v prosinci. Přitom mužstvu vůbec nejde o sestup. O týden později  jsem byl svědkem zápasu, kdy toto mužstvo i s talentovaným jedincem dostalo šest branek od předposledního týmu.  Postaršení je citlivý proces, kde jde především o výkonnost hráče, nemá to nic společného s tím, jestli bude jeho tým na pátém nebo šestém místě.

Nezávislý agent NHL se ve svém dopise také zmiňuje o postaršeném hráči z předchozího odstavce. Už hrál za vyšší kategorii. Hráče sledoval  v jednom zápase, kde podle něj patřil k nejlepším (názorů nezavislých skautů si osobně vážím a beru je v potaz, své práci rozumí), když se však redukovala sestava v poslední třetině, tak si ji, nehledě na výkonnost,  hráč odseděl. Při hodnocení hráčů musíme hledět jen na výkonnost. Pokud nám jde o výchovu a o tu by v mládeži mělo jít především, tak mladšího hráče musíme umět podržet. Důvěra se nám v budoucnosti vrátí zpět.

Příkladů je samozřejmě mnoho. Zmíním se ještě o jednom. Jde o našeho gólmana z reprezentace U17. Ve Finsku nám zachytal výborně dva zápasy. Nepřeceňujeme to, ale byl o dost lepší než oba Finští gólmani, jež chytají juniorku. Jeho zákroky nebyly náhodné, má kvalitu. Jeho vystoupení sledoval ze střídačky i jeho klubový trenér. Nechceme, aby kolem něj byl rozruch, sám jsem mluvil s jeho trenéry, aby toho moc neměnili. Přesto si jako trenér neodpustím poznámku, že nerozumím tomu, že  ještě nebyl ani jednou vyzkoušen ve starším dorostu. Podle mě lepšího gólmana v klubu nemají. Mimochodem, na přelomu roku bude chytat proti soupeřům, kteří hrají za juniory v Kanadské CHL. Pokud kluby vynakládají  mnohamilionové částky na výchovu mladých hráčů, jsem toho názoru, že starost o výjimečně talentované jedince, jejichž potenciál mohou později zhodnotit, by měla být jejich prioritou. Celou situaci podtrhuje fakt, že v říjnu měli pouze tři hráči z našeho mužstva U17 smlouvu s klubem. Jedním z nich byl Jakub Vrána ze Švédska, kde si Linköping své investice samozřejmě chrání. Nedovedu si představit, že by v Rusku, Kanadě, Švédsku byl hráč, jež patří mezi dvacet nejlepších v zemi a nemá smlouvu!

Všude na světě ve vyspělých hokejových zemích to funguje velmi dobře, viz mladíci v NHL, Finsku, Švédsku, Rusku. Granlund a Kuzněcov hrají za seniorské národní mužstvo, Barkov (ročník 95) hraje za Finskou dvacítku, Jakub Vrána (ročník 96), který hrál minulý rok v Letňanech ELMD, nastoupil v Linköpingu už za juniory atd. Pouze u nás většinou buď nepostaršujeme, nebo posunujeme hráče masově, když jsou kluby a trenéři v klidu a mají splněno.

Základním faktorem musí být výkonnost hráče, vůbec nejsem proti násilnému postaršování. Hráč musí mít potenciál, charakterové vlastnosti a musí být pracovitý.

Samozřejmě jsme svědky, že mnoho hráčů si vyloží postaršení po svém a někteří z nich přestanou pracovat. Častokrát i rodiče hráčů vidí další vývoj svého dítěte pouze ve starší věkové kategorii a na trenéry potom vyvíjí neúměrný tlak. Což je kontraproduktivní.

Filozofie sportovního oddělení ČSLH je, abychom nejlepším hráčům z daného ročníku zajistili co nejlepší program. Nemáme tolik hráčů jako Kanada, nebo Rusko, proto musíme pro ty nejlepší zajistit co nejlepší program. V klubech také není 30 supertalentů, ti nejlepší však musí mít zajištěn adekvátní vývoj.

Hráči nám nesmí v rozhodující fázi jejich kariéry stagnovat. Mládí není zásluha, na jejímž základě dostane hráč zelenou. Na druhé straně ty tři, čtyři rozhodující roky ve vývoji hráče jsou zatraceně málo. Každý promrhaný týden, měsíc, již nikdy nejde vrátit. Mladému hráči můžeme v jeho kariéře buď pomoct, nebo uškodit.