Hokejový atletismus. Jak se dotáhnout na světovou špičku?

Podle trenérů obsahuje hokejový atletismus sílu, dynamiku, rychlost, agilitu, vytrvalost, stabilitu tělesného jádra, koordinaci, rovnováhu. Herb Brooks, bývalý trenér týmu USA, k tomu přidal ještě jeden element - schopnost vyrovnat se s nepředpokládanými situacemi. Ti největší sportovci (v jakémkoliv sportu) jsou schopni se přizpůsobit nenadálým změnám, jako by se nic nedělo. Ať je to rýha v ledu či soupeřova tvrdá hra. Většinu z nás to rozhodí, spadneme, ti nejlepší však ne.

Tarasov již před mnoha lety přišel na to, co potřebuje hráč ledního hokeje. Používal mnoho cvičení, kde hráči driblovali a přitom zároveň posilovali dolní končetiny, nebo hráči sprintovali či skákali a zároveň házeli míčem nebo driblovali. Tato komplexní cvičení stimulují a posilují tělesný střed (svaly core vyrovnávají práci dolních a horních končetin) a hráče celkově lépe připraví na složité pohyby na ledě. Každá změna směru, klička, střelba z kličky je složitý pohyb, kdy zapojujeme množství svalů, zároveň vše řídí CNS. Tarasov také kombinoval v jednom tréninku například cvičení na sílu s rychlostí, cvičení na agilitu s vytrvalostí, neboť všechny tyto kvality potřebujeme v zápase.

Poté se do tréninku dostala věda, začali jsme odděleně měřit sílu, rychlost a vytrvalost. Tímto způsobem se začalo i trénovat. Trenéři se tento způsob tréninku učili na školách a školeních. V zápase však neexistují izolované pohyby, jde o synergii pohybů, komplexní pohyby. Z tohoto důvodu musí náš trénink být co nejkomplexnější. Wayne Gretzky a Michael Jordan byli asi nejlepší sportovci všech dob ve svých sportech. Nikdo z nich nebyl nejlepší v určité dovednosti. Nebyli ani nejrychlejší, ani nejsilnější. Byli tou nejlepší kombinací dovedností.

Naši hráči musí mít především funkční sílu, nervosvalové učení zde hraje podstatnou roli. Naše posilovny nesmí vypadat jako kulturistické či vzpěračské. Potřebujeme spíše moderní gymnastické prostory s moderními pomůckami, kde budeme trénovat všechny aspekty atletického pohybu dohromady.

Další velmi důležitou otázkou tréninku dolních končetin je maximální využití celé kapacity svalů. Sval pracuje jako pružina, pokud chceme využít maximum kapacity, tak se sval před smrštěním musí nejdříve protáhnout v celé své délce. Pokud například trénuji plyometrii, výskoky do schodů či skoky přes překážky, mají naše dolní končetiny velmi krátký kontakt s podložkou. Hlavní svaly pro bruslení se při těchto pohybech neprotáhnou ani z poloviny. To znamená, že svaly neučíme využívat svou maximální kapacitu a ani je neposilujeme, jak bychom chtěli. Pokud chceme dosáhnout maximálního protažení svalu, musíme cviky zorganizovat tak, abychom prodloužili kontakt dolních končetin s podložkou. Musíme svalu umožnit, aby se protáhl. Dolní končetiny musí jít do větší flexe. Nutné je dbát na provedení a nikoliv na frekvenci. Odraz po flexi pak musí být maximální.

Této teorii zásadně odporuje u nás často rozšířený trénink v letním i zimním období, kdy trénujeme skoky do schodů, skáčeme překážky na frekvenci a běháme sprinty. Tarasov se svými hráči prováděl již před mnoha lety hluboké dřepy, jak s činkami, tak i bez činek. Hráči si již od raného věku musí zafixovat správnou techniku provádění dřepů.

Z praxe si sami můžete ověřit, že ti nejlepší bruslaři nejsou nejlepšími skokany, či sprintery. Sprinterova rychlost je hodně založená na frekvenci, hokejový skluz těch nejlepších bruslařů je silový, jde o silové protlačení dolní končetiny.

Shodou okolností jsem minulý týden viděl záběry fotbalistů Bayernu Mnichov v Kataru. Provozovali podobný trénink, jako popisuji. Například metcalfy, kde byl dlouhý kontakt dolní končetiny s podložkou, nesmírný důraz byl kladen na provedení.

Při tréninku na ledě je nutné, abychom se zaměřili na silové změny směru. Naši hráči potřebují výraznou hypertrofii dolních končetin, dále se svaly musí naučit (nervosvalová koordinace) využívat své maximální kapacity.

Výše popsaný trénink nám může napomoci vyrovnat se bruslařsky světové špičce.