ELD: Profíci, nebo mládež? Mě baví všechno. Nemám šanci vyhořet, říká Svoboda

Hned v prvním týdnu u dorostu jste s týmem hrál i v Pardubicích, kde jste zažil velká derby na hradecké střídačce. Zavzpomínal jste si?
Ta rivalita s Pardubicemi byla obrovská. Na derby je vždycky plný barák a běhá vám mráz po zádech, když lidi skandují. Já na to mám jenom výborné vzpomínky, když jsme třeba v Pardubicích před koncem prohrávali a potom jsme to otočili. Teď u mládeže je to samozřejmě něco jiného, hrajete před prázdnou halou. Hlavně se ale kluci oproti zkušeným hráčům pořád hokej učí a ještě dlouho učit budou. Pořád je to ale hokej.

Dá se říct, co vás baví víc? Jestli je to trénování dospělých profíků, nebo mládežníků?
Mě baví všechno. Právě se mi líbí, že všechno má svoje specifika a když kategorie střídáte, neusnete na vavřínech a ani nemáte šanci vyhořet. Chvilku jste u juniorky, u dorostu, teď jsem byl u deváté třídy, což pro mě bylo něco nového. Jsou to zase o něco víc děti. Pak přijdete k chlapům… Mě prostě baví všechno. Trénování mě baví obecně a myslím si, že jsem schopný trénovat na všech úrovních. Je pravda, že teď vedu tým po pěti letech, takže je to pro mě zase nová role a nový impuls. Ale bavily mě všechny role, které jsem měl.

Doporučil byste tedy něco podobného i ostatním trenérům? A nejenom těm začínajícím, u kterých je vystřídání většího počtu kategorií žádoucí. Může jim to pomoci ve chvíli, kdy už trénují delší dobu?
Mně to pomáhá hodně. Vezměte si, když jste dvacet let na stejném místě, tak co to s vámi udělá. Akorát se vám mění děti, ale jedete pořád to samé. U chlapů je to samozřejmě něco trošku jiného, kdo tam vydrží dvacet let, tak klobouk dolů. Ale jak říkám: Já pořád dostávám nové impulsy a pořád se učím něco nového. Když vezmu dobu před pěti pěty, tak současná generace je zase jiná. Učíte se, jak s hráči komunikovat a pracovat tak, aby všechno pobrali.

Dokážete posoudit, jak jste se za těch pět let změnil? Vybavím si, že jste se nebál na střídačce projevovat emoce, někdy i směrem k rozhodčím. Už berete všechno s větším klidem?
S větším nadhledem. Samozřejmě pořád chcete vyhrávat a tlačit kluky na hranici jejich možností, ale už jsem takový klidnější. Rozhodčí už moc neřeším, protože je nemá cenu řešit. Musím říct, že za těch posledních pět let jsem nasbíral spoustu zkušeností.

Vzpomínky na tohle období pro vás budou spojené hlavně s poslední sezónou a postupem do extraligového finále?
Když to vezmu, tak všechny čtyři sezóny v Hradci byly skvělé. V první se nám dařilo, když od nás nikdo nic moc nečekal. Druhý rok byli u týmu Tomáš Martinec s Vláďou Růžičkou, obrovské persony, od kterých jsem mohl spoustu věcí pochytit. Třetí jsme vyhráli základní část a čtvrtý stříbro… Já jsem spokojený a opravdu mě to strašně moc obohatilo.

Teď ale musíte zevrubně poznávat nový tým. Nebo jste ho sledoval, už když jste byl u devítky?
Sledoval jsem výsledky, ale že bych ty kluky vyloženě znal, to ne. Dostal jsem je v reprezentační přestávce, takže je postupně poznávám. Teď už ladíme detaily, na kterých budeme chtít pracovat, aby se tým zlepšil a posunul tabulkou. Nemáme tady tolik rozdílových hráčů jako jiné týmy nad námi, ale to jsme ale jako Jihlava neměli nikdy a vždycky jsme to uhráli na určitou týmovost a bojovnost.

Musíte se hodně spoléhat na gólmana, protože Ondřej Štěbeták by měl být vaším totálně rozdílovým hráčem.
Určitě by měl. Podává dobré výkony jak v našich zápasech, tak v národním týmu, a jsou na něj dobré ohlasy. Jsme za něj velice rádi.

Po turnaji sedmnáctky v Kanadě určitě vnímáte, že je na něj upřena pozornost. Musíte s ním v tomto směru pracovat, nebo vůbec nehrozí, že by měl nos nahoře?
Já se na něj snažím působit tak, aby pomohl týmu, ať už komunikací, rozehrávkou a tak dále. Zbytek s ním ale řeší Adam Petřík a myslím si, že se o něj stará výborně. Po turnaji jsme mu trochu upravili program, protože v Kanadě odchytal spoustu utkání. Chtěli jsme mu dát volno, ale bohužel to úplně nevyšlo, protože někteří brankáři onemocněli. Ale je to kluk, který nemá nos nahoru, je pracovitý a chce se někam dostat. Ať už je to kanadská juniorka, nebo NHL, o které kluci sní. Myslím si, že má našlápnuto dobře, teď už záleží jenom na něm.

A co ostatní hráči? Připomínáte jim často, že jenom tvrdá práce je někam dostane?
Vy znáte příběhy o někom, kdo se lehce dostal na vrchol a měl tu cestu snadnou? Já takový neznám a svůj příběh taky určitě takový nemám. Vždycky když chcete něčeho dosáhnout, je to o tvrdé práci, abyste se na ten vrchol dostal. A když se na něj dostanete, tak je ještě těžší se tam udržet. Když tomu půjdete naproti, tak vám to pán bůh vždycky vrátí.

Bez ohledu na to, jestli jste v patnácti nebo šestnácti letech považován za velkého talenta, nebo ne. Času ještě mají dost, viďte?
Já jsem klukům říkal: Někteří mají čtyři roky a někteří pět let na to, aby se dostali do vrcholového hokeje. A to přece jenom není dlouhá doba. Mají pouze pět let na to, aby se svojí kariérou něco udělali. Takhle působím už na několikátou generaci v Jihlavě, protože mýma rukama prošlo spoustu kluků. Opravdu je to tak, že když jdete do dorostu, tak máte pět šest let na to, abyste se zlepšil, nebo to pro vás v juniorech bude konečná.

Foto: Stanislav Souček, mountfieldhk.cz